DŘÍV SE MU ŘÍKALO DŘEVNÝ LÍH.

Je bezbarvý, těkavý, hořlavý a silně jedovatý, což už víme díky aféře s pančovaným alkoholem. Ale také to je základní surovina, bez níž se neobejde výroba všeho možného od PET lahví přes nátěrové barvy až po vodu do ostřikovačů.

Metanol je napříč chemickým průmyslem klíčovou komoditou s širokým záběrem využití a poptávka po něm roste na celém světě. Přitom zemní plyn, z něhož se metanol vyrábí, je v Americe nejlevnější za posledních 20 let. A to je kombinace, kterou si Karel Komárek nemohl nechat ujít. Proto se čtvrtý nejbohatší Čech rozhodl, že po letech budování ropného a loterijního byznysu v Evropě poprvé překročí Atlantik a postaví v Západní Virginii továrnu na metanol.

Právě tam jsou obrovské zásoby zemního plynu, pro něž se těžko hledá odbyt, a zároveň se poblíž nacházejí fabriky velkých chemických zpracovatelů na světě, které metanol potřebují zejména k výrobě chemikálií a plastů. A Komárek chce mezi oběma stranami fungovat jako profitabilní mezičlánek.

„Věřím, že jsme ve správný čas na správném místě se správnou myšlenkou,“ říká Komárek, když o vstupu na americký trh mluvíme v plážové restauraci v Palm Beach na Floridě. Nad hlavou sluníčko, na teploměru skoro třicítka, na stole vychlazené pivo a na talíři pálivá kuřecí křidélka. Jaro na Floridě je krásné, což Komárek dobře ví. Má tu sídlo, v němž s rodinou tráví zhruba třetinu roku.

Teď poprvé ovšem bude mít přímo v Americe i byznys. Ten vychází z jednoduché premisy: „USA jsou dneska u metanolu z 90 procent závislé na dovozu, což je absolutní nonsens vzhledem k tomu, že tu jsou jedny z největších zásob plynu na světě. Takže je jasné, že tady zpracovatelské závody dřív nebo později někdo vybuduje. A my chceme být první nebo jedni z prvních,“ vyhlašuje Komárek, jehož investiční skupina KKCG kvůli tomu v Americe založila firmu US Methanol.

Ta bude sídlit u města Charleston, ležícího necelých 600 kilometrů na západ od Washingtonu, a vybuduje několik výrobních závodů na výrobu metanolu. První z nich by se měl rozběhnout ve druhé polovině příštího roku. Bude ho obsluhovat zhruba 50 zaměstnanců a denně má vyprodukovat 400 až 500 tun metanolu, které pak v cisternách poputují k zákazníkům – velkým chemickým zpracovatelům v blízkém okolí.

Část první továrny už brzy vypluje po moři ze Slovinska, kde KKCG odkoupilo nový, ale nevyužívaný zpracovatelský závod a rozmontovaný ho nechá převést do Virginie. Na místě ho následně zkompletuje novými technologiemi a uvede do provozu. Celkem jde o investici v rozpětí 160 až 200 milionů dolarů. „Finančně to bude zajímavá investice. Mělo by to být velice profitabilní,“ věří Komárek a dodává, že se chce svézt na vlně nízkých vstupních nákladů a vyladěných provozních nákladů. „Líbí se mi, že to je hezký niche produkt a přitom dobře škálovatelný."

Pokud jste v hodinách chemie dávali pozor, tak jistě víte, že metanol má vzorec CH3OH a průmyslově se vyrábí katalytickou hydrogenací oxidu uhelnatého z vodního plynu za vysokých teplot a tlaků a za přítomnosti katalyzátorů podle rovnice:

CO + 2 H2 → CH3OH.

Podle údajů společnosti IHS Chemical se poptávka po metanolu za posledních pět let zdvojnásobila a globální trh s ním má hodnotu 36 miliard dolarů. Čísla z roku 2015 ukazují, že se metanolu ročně spotřebuje 70 milionů metrických tun. Používá se v automobilovém a farmaceutickém průmyslu jako přísada do pohonných hmot nebo při výrobě hraček, nábytku a obuvi.

Výroba metanolu se v Severní Americe kvůli vysokým cenám ropy a plynu na začátku 21. století téměř zmizela, většina tamních továren zavřela před rokem 2005. Od té doby se 90 procent této komodity do USA dováží z Jižní Ameriky, především z Trinidadu a Tobaga a Venezuely. Nicméně situace se obrací a Komárek chce být u toho.

Jeho americká sázka na metanol vychází z toho, že zemního plynu je ve Spojených státech přebytek a jeho cena, která je oproti Evropě a Asii třetinová, zůstane ještě dlouhou dobu nízko. „Můžete tu koupit těžitelné zásoby plynu v zemi za 1,8 koruny za metr krychlový a po krachu spousty firem i sehnat levně výrobní terminál. Proto to vidím jako velkou příležitost,“ dodává Komárek, pro něhož teď bude metanol jednou z hlavních pracovních priorit, prý bude novému americkému dobrodružství věnovat 10 až 20 procent svého času.

Komárek ovšem určitě není sám, kdo dostal nápad s přemístěním metanolového závodu do USA odjinud. Podobnou strategii zvolila třeba společnost Methanex, jež v lednu převezla dvě nevyužívané továrny z Chile do Louisiany. Kromě toho další závody na výrobu metanolu rostou v Texasu, Oregonu a státě Washington.

„Po letech útlumu přichází oživení díky břidlicovému plynu a ropným pískům. Rozhodně je na trhu cítit apetit po nových produkčních kapacitách,“ uvedl Gregory Dolan, ředitel amerického Methanol Institute, v e-mailovém rozhovoru pro Forbes.

Komárek nepochybuje o tom, že o metanol z jeho závodů bude zájem. „Poptávka je stonásobně větší, než je kapacita našich závodů,“ říká a jeho slova podporuje i vyjádření George Westa, ředitele texaské organizace Chemical Intelligence: „Co se týče metanolu, Amerika se brzy stane soběstačnou, a přebytečná produkce z Jižní Ameriky si najde nová odbytiště v Evropě a především v Asii. Vždyť loni ho Čína dovezla pět milionů tun a v roce 2020 ho bude potřebovat až 18 milionů tun.“

Převážení metanolu přes půl světa ovšem tuto jinak „lacinou“ komoditu dost prodražuje, takže je dost nepravděpodobné, že by to byl i případ Komárkovy nové firmy. Finanční ředitelka KKCG Katarina Kohlmayer připomíná, že nejlépe se výrobcům žije v místě, kde je dostupný levný plyn a zajištěný odbyt. „Oboje v Západní Virginii máme, takže ekonomicky to dává super smysl. Teď bude ale klíčová exekuce celého projektu – samotná přeprava a stavba továren. Je to vlastně takový greenfield, protože začínáme skoro na zelené louce,“ dodává Kohlmayer. Přímo na místě budou Komárkův metanolový byznys řídit dva zkušení manažeři Brad Gunn a Richard Wolfli, kteří za sebou mají více než dvě dekády v americkém energetickém průmyslu a zkušenosti z firem jako Ithaca Energy či RockBridge Resources.

Karel Komárek se na vstup do Spojených států chystal již několik let. „Lákalo mě to už dlouho. Tohle je první konkrétně uchopená větší příležitost,“ říká ke snaze rozložit své podnikání do více států. Podle svých slov prý nebyl ve východních zemích (KKCG má ropný byznys v Rusku či Gruzii) tak úspěšný. Proč? „Nevím, asi tam neumíme dělat byznys,“ krčí rameny. „My jsme úspěšnější tam, kde platí, že law is law. Na východě zčásti zůstaneme, ale prostě to tam neumíme dělat tak dobře.“

Při klesajících cenách ropy, které se v posledních dvou třech letech výrazně podepsaly na příjmech KKCG, se každopádně Komárkovi hodí byznys diverzifikovat – jak oborově, tak i geograficky. Částečně se mu to daří i v rámci Moravských naftových dolů, dosavadní vlajkové lodi skupiny. Dceřiná firma MND Drilling & Services sice přišla o kontrakt s OMV i Exxon Mobile a musela výrazně zlevnit, nicméně se jí daří získat většinu nových zakázek v Evropě, včetně sedmi zásobníkových vrtů pro Ital Gas Storage.

Pro své vrtné soupravy ovšem našly MND i jiné uplatnění – geotermální vrty. Například v březnu nedaleko Frankfurtu nad Mohanem zahájila jeden, který má ze čtyřkilometrové hloubky získat vodu o teplotě 180 stupňů. Pokud se předpoklady potvrdí, město Trebur nad vrtem vybuduje první geotermální elektrárnu v Hesensku.

Příjmy KKCG se ovšem čím dál víc opírají o jiný pilíř – loterijní byznys. Až se na konci letošního roku sečtou a podtrhnou finanční výsledky, bude v kolonce zisku EBITDA hrát velmi pravděpodobně poprvé výrazně důležitější roli než ropa a plyn.

Karel Komárek o svém loterijním tažení dosud veřejně nemluvil, devět let nedal žádný rozhovor. Do ústraní se stáhl v době, kdy média plnily zejména jeho soudní pře, a jak on sám říká, jejich komentování a vysvětlování prý stejně ničemu nepomohlo. Teď je ale nová doba a Komárek pro Forbes poprvé hovořil o tom, jak spolu s dalším českým miliardářem Jiřím Šmejcem staví největší loterijní skupinu v Evropě. Mimochodem, když tenhle přívlastek použijete před Komárkem, je zřetelně poznat, že mu dělá dobře. „Jo, pohladí vám to ego,“ přiznává.

Na začátku loterijního příběhu, který dnes zahrnuje podíly v řeckém OPAP, rakouském Casinos Austria a italském Lotto, byla česká Sazka. Tu Komárek ve zbědovaném stavu ovládl v roce 2011 spolu s Petrem Kellnerem a následně ji získal celou sám pro sebe. „Tomu se nedalo odolat. Je to krásná firma s unikátními produkty a pozicí na trhu,“ vzpomíná Komárek na dobu, kdy Sazku v miliardářském rozstřelu ocenil na 11 miliard korun.

Tehdy se mohlo zdát, že přestřelil, ale z dnešního pohledu šlo o chytrou koupi. „Věděli jsme a věřili, že Sazka dokáže dělat zisk EBITDA dvě miliardy a více. Z pohledu cash flow to je diamant.“ (Loni Sazka podle předběžných čísel udělala zisk před započtením daní, úroků a odpisů 1,8 miliardy korun a letos by to podle plánů mělo být poprvé přes dvě miliardy.)

Komárek měl prý od začátku jasnou představu, co chce se značkou i jejími produkty udělat. Jako první Sazku marketingově spojil s Jaromírem Jágrem. „Byl to můj nápad poté, co jsme se s Ivošem Valentou dohodli, že jej uvolní ze smlouvy se Synotem,“ vzpomíná, jak spolu s managementem začal letitou značku stavět opět na nohy. To, co původně zvenčí vypadalo jako krátká investice ve stylu „levně koupit – vyladit finanční kondici – výhodně prodat“, se ukázalo jako základ budování obří loterijní skupiny.

„Loterie jsou dokonalý byznys v tom, že je to jeden z mála oborů, kde máte vyšší cash flow než EBITDA,“ naráží Komárek na to, že na rozdíl od telekomunikací nebo výrobních firem nezatěžují podnikání loteriích investiční náklady. A pochvaluje si, že teď je v celé Evropě ideální čas v této branži investovat. Po dekádách, kdy byly loterie ve vlastnictví státu, totiž přichází jejich privatizace… „Vlády si začínají konečně uvědomovat, že to neumí řídit tak dobře jako privátní investor a že je pro ně lepší získávat více peněz z daní, a zároveň mohou určovat pravidla tohoto byznysu prostřednictvím regulací a tím to mít pod kontrolou. Každopádně to je velká příležitost, protože jde o nezkonsolidované odvětví a obrovský mezinárodní byznys. Proto nás to hrozně moc láká.“

Mluví se o tom, že Komárek má zájem například o velkou německou sázkovou kancelář Tipico, jejíž cena se pohybuje okolo jedné miliardy eur. On sám se při téhle poznámce jen usmívá: „O tom se přece nemluví. Ale v Evropě je ještě několik příležitostí, na které se díváme, stejně jako v Asii, která může být hodně zajímavá. Jirka Šmejc tam má hodně zkušeností, jak tam úspěšně dělat byznys, navíc je to obrovský trh s velkým růstovým potenciálem, takže to do našeho příběhu dává velký smysl.“

Každopádně tohle bude ještě zajímavá jízda, na niž možná přispějete i vy, aniž byste litovali utracené koruny. Komárek má totiž plán, jak dát světu zábavy nějaký sociální přesah. „Dělali jsme si průzkumy u millenials, kteří přemýšlejí úplně jinak než naše generace. Chtějí si víc užívat a zároveň dělat věci, kterými mohou něco změnit. Víc je zajímají příběhy a chtějí se s nimi spojit…,“ naznačuje, jakým směrem se chce vydat. „Myslím, že tady vzniká nové odvětví, které ještě nemá zřetelné kontury, ale když ho správně uchopíte, tak kolem můžete postavit dobrý byznys.“

V reálu by to podle Komárka mohlo vypadat zhruba následovně: jdu si zahrát, možná něco vyhraju, ale zároveň vím, že část peněz půjde na něco, co chci podpořit. Takže ani nevadí, že prohraju, protože vím, že ty peníze jdou i na dobrou věc. „Společnost se otvírá, lidé chtějí sdílet příběhy a něco měnit. To mě baví. Vyděláte peníze a přitom můžete pomoct něco měnit,“ dodává.

Aby bylo jasno – výherní automaty v tomhle plánu nehrají roli. Hazard přesto může do portfolia KKCG patřit, jelikož OPAP v Řecku zdědil licenci na provozování videoloterijních terminálů. OPAP za ni zaplatil 500 milionů eur, ale vláda začala couvat a zavedla přísnější regulaci, takže v podstatě znemožnila tenhle byznys rozjet. Komárek se Šmejcem si to nechtějí nechat líbit, padají slova o žalobách a arbitrážích.

„Nechceme se soudit, ale když zaplatíte řecké vládě za licenci půl miliardy eur a investujete další stovky milionů eur společně se svými partnery a dodavateli do něčeho, co vám vláda slíbila, tak je přirozené, že ty peníze chcete zpátky, když vám poté ten byznys znemožní dělat novými zákony a regulacemi,“ podotýká Komárek, který hazard jinde v Evropě provozovat nechce.

„Lidsky s tím mám problém, protože gambling v podobě hrušek a jablek vám může výrazně negativně změnit život. Nechceme tenhle byznys, který je o mačkání beden, rozvíjet. Nerozumíme mu a nechceme rozumět. Chceme být hraví a zábavní, takže se spíš díváme tímto směrem: na hravost v kombinaci s novými technologiemi a trendy.“

KDYŽ JE VÁM 47 LET, máte čtyři děti a Forbes váš majetek v dolarech spočítá na 1,6 miliardy, možná byste dostali chuť si místo práce začít užívat. Ne tak Karel Komárek. Podle svých slov stále pracuje osm až 12 hodin denně a nejvíce času tráví na telefonu, vyřizováním e-mailů a vyjednáváním. „Musím se věnovat strategii a novým akvizicím, motivaci lidí a spoustu času strávím diskusemi s managementem našich firem. Ale samozřejmě to je v jiném režimu než dřív – už nemusíte do montérek, jako když jsme v Hodoníně začínali s armaturami a dělal jsem sedm dní v týdnu 15 hodin denně,“ vzpomíná Komárek. „Sice teď dělám daleko těžší rozhodnutí, ovšem můžu každopádně lépe fungovat mezi rodinou a byznysem.“

Právě s rodinou tráví hodně času v Palm Beach, městě plném krásných pláží, palem, celebrit a důchodců. Floridu si Komárek vybral kvůli dobré dostupnosti do Evropy (na přelety má tryskáč Gulfstream G550), krásnému počasí a ideálním podmínkám na sportování. Nejčastěji vyráží podél Atlantiku na kole na oblíbenou trasu do Fort Lauderdale: celkem 140 kilometrů tam a zpátky. „Když spálím hodně kalorií, tak se můžu víc najíst,“ směje se, když po obědě v restauraci vstáváme od stolu.

Komárek opět sedá na kolo – svůj časovkový speciál Duratec – a vyráží za manželkou. Možná bude po cestě při šlapání do pedálů trochu i pracovat, protože jak sám říká, na bicyklu si nejlépe čistí hlavu a přicházejí mu nové nápady na byznys. Jak dodává, dál pracuje, protože ho to baví, ne proto, že musí.

„Člověk by měl rozumně pracovat až do smrti, sportovat do smrti a žít hezky až do smrti. Měl by akorát s postupem věku měnit intenzitu mezi jednotlivými činnostmi, ale mozek i svaly musí neustále pracovat, jinak zdegenerují,“ říká. „Říct si, že budete dřít do 60 let nebo do prvních deseti milionů korun a pak nebudu dělat nic, to mi přijde jako blbost. Tak to podle mě nefunguje.“

Autor: Michael Mareš, Foto: David Turecký